Srpen 2007

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 7. kapitola(3díl)

27. srpna 2007 v 10:17 | Siriusak |  HARRY POTTER
"Netuším," odpověděl Harry. "Nejspíš kvůli tomu, co jste právě přečetl… Aby mi připomněla co lze získat, když… vytrváte."
"Myslíte si tedy že je to pouhá upomínka?"
"Asi ano," řekl Harry "Co jiného by to mohlo být?"
"Já tady pokládám otázky" odvětil Brousek a posunul svou židli o něco blíže k sedačce. Venku už začínalo být šero a bílý stan venku za okny se střašidelně tyčil přes živý plot.
"Všiml jsem si, že narozeninový dort má tvar zlatonky" řekl Brousek Harrymu. "Proč zrovna zlatonka?"
Hermiona se posměšně zasmála.
"Oh, to nemůže mít co dělat s Harryho oblíbenou hrou, to je jasné," řekla. "V polevě je určitě skrytá tajná zpráva od Brumbála!"
"Nemyslím si že by v polevě byla tajná zpráva," odvětil Brousek, "ale zlatonka by byla velice dobré místo na ukrytí nějakého malého předmětu. Vy víte proč, že?"
Harry pokrčil rameny, Hermiona však odpověděla. Harry věděl že dávání správných odpovědí na otázky bylo hluboce zakořeněno v její povaze, nemohla prostě potlačit nutkání.
"Protože zlatonky mají paměti na lidi" řekla.
"Cože?" odvětili Ron i Harry zároveň. Oba považovali Hermioniny znalosti o famfrpálu za zanedbatelné.
"Správně," odpověděl Brousek.
"Nikdo se nesmí zlatonky dotknout, dokonce ani její výrobce, který musí používat rukavice. Zlatonka je začarována kouzlem, díky kterému dokáže identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl - pro případ sporného chycení. Tato zlatonka," zvedl drobný míček do výše očí, "si bude pamatovat Váš dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, nehledě na další nedostatky, mohl očarovat tuto zlatonku, aby se otevřela pouze před Vámi."
Harryho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Byl si jist, že má Brousek pravdu. Jak ale mohl odmítnout vzít si zlatonku do rukou před ministrem?
"Nic neříkáte" řekl Brousek. "Možná již víte, co zlatonka obsahuje, ne?"
"Ne," odvětil Harry a stále uvažoval jak zařídit, aby to vypadalo že si zlatonku vzal, přesto že se jí nedotkne. Kdyby tak uměl číst myšlenky a mohl zjistit o čem přemýšlí Hermiona. Úplně cítil jak její mozek pracuje na plné obrátky.
"Vezměte si ji," řekl Brousek tiše.
Harry se podíval ministrovi do očí a věděl že nemá na vybranou. Nastavil ruku a Brousek mu do ní zlatonku pomalu položil.
Nic se nestalo. Jak Harryho ruce sevřely zlatonku, její křidélka se přestala třepetat a strnula. Brousek, Ron a Hermiona stále dychtivě sledovali zlatý míček, jako by stále doufali, že se nějak promění.
"To bylo dramatické" prohlásil Harry chladně. Ron i Hermiona se zasmáli.
"To je vše, že?" řekla Hermiona a pomalu se zvedala ze sedačky.
"Ne tak úplně," řekl Brousek, a vypadal velice podrážděně. "Brumbál Vám zanechal ještě něco, Pottere."
"A co?" zeptal se Harry, opět vzrušený očekáváním.
"Meč Godrica Nebelvíra" řekl. Hermiona i Ron ztuhli. Harry se díval kolem a pátral po rubíny odloženém jílci, avšak Brousek jej nevytáhl z pytle, který tak jako tak vypadal příliš malý, aby se do něj meč vešel.
"Tak kde je?" zeptal se Harry podezřívavě.
"Bohužel," začal Brousek, "ten meč Brumbálovi nepatřil. Meč Godrica Nebelvíra je důležitý historický artefakt, a jako takový patří…"
"Patří Harrymu!" řekla Hermiona rozzlobeně.
"Vybral si jej, Harry ho našel, přišel k němu z…"
"Podle důvěryhodných historických zdrojů se meč může prezentovat jakémukoli ctihodnému Nebelvírovi" řekl Brousek. "To z něj nedělá majetek pana Pottera, ať se Brumbál rozhodl jakkoli." Otočil se na Harryho. "Proč si myslíte…"
"…že mi Brumbál chtěl odkázat ten meč?" dořekl Harry a pokoušel se mluvit klidně. "Možná si myslel že se mi bude vyjímat na zdi."
"Tohle není vtip, Pottere" zavrčel Brousek.
"Bylo to proto, že věřil, že pouze meč Godrica Nebelvíra dokáže porazit dědice Zmijozelova? Chtěl Vám dát ten meč, protože věřil, tak jako mnozí další, že jen Vy dokážete porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?"
"Zajímavá teorie" řekl Harry.
"Zkusil někdy někdo zapíchnout meč do Voldemorta? Možná by na to mělo ministerstvo vyhradit pár lidí, místo mrhání časem se skrýváním zhasínačů a utajováním útěků z Azkabanu. Je tohle co děláte? Zavřete se v kanceláři a pokoušíte se otevřít zatonku, ministře? Lidé umírají - byl jsem skoro jedním z nich - Voldemort mě honil přes tři země, zabil Pošuka Moodyho, ale o ničem z toho se z ministerstva neobjeví ani ň, že? A po tom všem ještě od nás očekáváte spolupráci?!"
"Zašel jste příliš daleko" zakřičel Brousek a rychle vstal. Harry také vyskočil na nohy. Brousek se dobelhal k Harrymu a tvrdě ho šťouhl do hrudníku špičkou své hůlky. To vytvořilo v Harryho tričku otvor jako od cigarety.
"Hej!" vykřikl Ron, vyskočil na nohy a začal tahat svou hůlku, avšak Harry řekl "Ne, nechceme mu přeci dát důvod nás zatknout."
"Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?" řekl Brousek a ztěžka před Harrym oddychoval. "Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, abych Vám odpustil vaši drzost a neposlušnost? Můžete si tu svou jizvu nosit jako korunu, jestli chcete, ale sedmnáctiletý kluk mi nebude říkat jak mám dělat svou práci! Je čas abyste se naučil úctě."
"Je čas, abyste si ji zasloužil," odvětil Harry.
Podlaha se zatřásla, zazněly rychlé kroky a dovnitř vběhli pan a paní Weasleyovi.
"Mys-mysleli jsme že-že jsme slyšeli…" začal pan Weasley a díval se polekaně na tváří v tvář stojícího ministra a Harryho.
"…zvýšené hlasy." dokončila pani Weasleyová.
Brousek o několik kroků ustoupil a sledoval díru, kterou udělal v Harryho tričku. Zdálo se že lituje své ztráty sebeovládání.
"To-to nic nebylo," zabručel. "Mrzí mne vaše stanovisko," řekl, a opět se díval Harrymu do tváře. "Zdá se, že si myslíte, že si ministerstvo nepřeje to, co jste si přáli vy - co si přál Brumbál. Měli bychom spolupracovat."
"Nemám rád vaše metody, ministře," odpověděl Harry, "Pamatujete?"
Zvedl ruku a ukázal mu jizvu, která stále bíle svítila na jeho kůži. Nesmím říkat lži. Brouskův výraz ztvrdl. Otočil se, a beze slova odešel z místnosti. Paní Weasleyová spěchala za ním a slyšeli, že jej dostihla u zadních dveří. Asi za minutu na ostatní zavolala "Je pryč!"
"Co chtěl?" zeptal se pan Weasley a díval se střídavě na Harry, Rona i Hermionu, zatímco se paní Weasleyová vracela.
"Předat, co nám Brumbál odkázal," řekl Harry.
"Právě zveřejnili jeho poslední vůli."
Venku v zahradě, kolem jídelních stolů, putovaly všechny tři odkázané předměty. Všichni zkoušeli zhasínadlo, prohlíželi Hermioninu knihu a lamentovali že Brousek odmítl vydat Harryho meč, avšak nikdo neměl žádné vysvětlení, proč odkázal Brumbála Harrymu zlatonku. Když pan Weasley potřetí zkoušel zhasínadlo, paní Weasleyová řekla:
"Harry, drahoušku. Všichni jsou nesmírně hladoví a nechtěli jsme začínat bez tebe… Můžeme se do toho pustit teď?"
Všichni jedli trochu ve spěchu, a poté co zazpívali Happy Birthday a dojedli dort, oslava skončila.
Hagrid, který byl pozván na svatbu následující den, ale který byl příliš neskladný než aby spal v přecpaném Doupěti, si nechal postavit stan na přilehlém poli.
"Sejdeme se v patře" zašeptal Harry Hermioně, zatímco pomáhali paní Weasleyové uvést zahradu do normálního stavu. "Až všichni zalezou do postele."
Nahoře v podkrovní místnosti zkoumal Ron své zhasínadlo, a Harry naplnil Hagridův váček obsahem peněženky. Nikoliv zlatem, ale takovými věcmi, které pro něj měly největší cenu, od zjevně bezcenných až po ty, které cenu měly: Pobertův plánek, kousek Siriova kouzelného zrcadla a brož s nápisem R.A.B..
Utáhl provázek pevně a pověsil si ho kolem krku. Pak se posadil, držíc starou zlatonku a pozoroval, jak její křidélka ochable víří. Konečně Hermiona zaklepala na dveře a po špičkách vešla.
"Muffliato," zašeptala a mávla svou rukou ke schodům.
Myslel jsem, žes nikdy nesouhlasila s používáním tohoto kouzla?" řekl Ron.
"Časy se mění," řekla Hermiona. "Teď nám ukaž to zhasínadlo."Ron jí hned vyhověl. Podržel ho před sebou a stiskl. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, ihned zhasla.
"To je věc," zašeptala Hermiona do tmy, "mohli bychom toho dosáhnout s Peruánským instantním temným práškem."
Stačilo jediné stisknutí a koule světla z lampy znovu vklouzla pod strop a znovu je všechny ozářila."No, to je úžasné," řekl Ron, trochu poraženecky. "A z toho co říkali, to vymyslel Brumbál sám!"
"Já vím, ale jistě by tě nejmenoval zvlášť ve své závěti proto, aby se nám lépe zhasínala světla."
"Myslíš, že věděl, že ministerstvo nám zkonfiskuje všechny věci a bude je zkoumat, než nám je dá?" zeptal se Harry.
"Naprosto," řekla Hermiona. "Nemohl nám v závěti říct, proč nám tu nechal tyhle věci, ale to ještě nevysvětluje..."
"...proč nám to nemohl vysvětlit dokud byl ještě naživu?" ptal se Ron.
"Jo, přesně," řekla Hermiona, listujíc Příběhy pěvce Beedla. "Jestliže tyto věci jsou dostatečně důležité, aby je nechal uniknout přímo pod nosem ministerstva, nemyslíte, že nám měl dát vědět proč? Pokud si tedy nemyslel, že nám to bude jasné?"
"Tak to myslel špatně, ne?" řekl Ron. "Vždycky jsem říkal, že byl na hlavu. Skvělý a to všechno, ale cvaknutý. Nechal Harrymu starou zlatonku - co s tím má k čertu dělat?"
"Nemám ponětí," řekla Hermiona. "Když tě Brousek přinutil, aby sis to vzal, Harry, byla jsem si naprosto jistá, že se něco stane!"
"Jo, jasně," řekl Harry a jeho pulse se zrychlil, jak držel zlatonku v prstech. "Nechtělo se mi to moc zkoušet právě před Brouskem.""Co tím myslíš?" zeptala se Hermiona.
"Zlatonka, kterou jsem chytil vůbec poprvé při famfrpálovém zápase?" řekl Harry. "Nepamatuješ se?"Hermiona vypadala naprosto omráčeně.
Ron ovšem se ovšem zakuckal, ukazujíc jako šílenec z Harryho na zlatonku a zase zpátky, dokud nechytil dech.
"To je ta, cos skoro spolknul!"
"Přesně tak," řekl Harry, a jeho srdce začalo rychle bít, když sevřel v ústech zlatonku.
Neotevřela se. Frustrace a hořké zklamání ho zaplavilo. Položil zlatou kuličku, ale Hermiona začala křičet.
"Písmo! Je tam něco napsáno, rychle, koukni se!"
Málem zlatonku upustil překvapením a vzrušením. Hermiona měla úplnou pravdu. Vryt do hladkého zlatého povrchu, tam, kde předtím nebylo nic, bylo pět slov napsaných tenkým, nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálovo písmo:
Otevřu se při zavření.
Stěží to stihl přečíst, než slova zmizela.
"Otevřu se při zavření… Co to má znamenat?"
"Otevřu se při zavření... při zavření... Otevřu se při zavření..."Ale bez ohledu na to kolikrát zopakoval ta slova, s mnoha různými přízvuky, nebyli schopni v nich najít jakýkoliv další význam.
"A ten meč," řekl Ron nakonec, když nakonec vzdali všechny své pokusy o uhádnutí významu nápisu na zlatonce.
"Proč chtěl, aby měl Harry meč?"
"A proč mi to nemohl prostě říct?" řekl Harry tiše. "Byl jsem tam, a meč byl na zdi jeho kanceláře po celou dobu, co jsme spolu minulý rok mluvili . Jestliže chtěl, abych ho měl, proč mi ho tedy prostě nedal?"
Cítil se jakoby seděl u zkoušky s otázkou, kterou by měl být schopen odpovědět, s mozkem pomalým a nereagujícím. Je něco, co z dlouhých rozhovorů s Brumbálem zapomněl? Měl by vědět, co to všechno znamená? Očekával Brumbál, že to pochopí?
"A stejně tak s tou knížkou" řekla Hermiona. "Příběhy barda Beedla... nikdy jsem o ní neslyšela."
"Tys nikdy neslyšela o Příhodách Barda Beedla?" řekl Ron nevěřícně.
"Děláš si srandu, že jo?
"Ne to nedělám." řekla Hermiona překvapeně. "Ty to znáš, jo?"
"Jasně, samozřejmě, že to znám!"
Harry pobaveně vzhlédl. Skutečnost, že Ron četl knížku, kterou Hermiona ne, byla zcela nečekaná. Ron vypadal celý zmatený jejich překvapením.
"No tak! Všechny ty staré dětské příběhy jsou pravděpodobně od Beedla, ne? "Fontána čistého štěstí" … "Čaroděj a vzteklý džbán" … "Bázlivka a její broukající kořen" …"
"Promiň," zachichotal ase Hermiona. "Co bylo to poslední?"
"Zapomeňte na to," řekl nevěřícně
"Rone, víš moc dobře, že já a Harry jsme byli vychováni u mudlů!" začala Hermiona.
"Nečetli jsme příběhy jako tyhle, když jsme byli malí, četli jsme "Sněhurku a sedm trpaslíků" nebo "Popelku…""Cože, to je nemoc?" zeptal se Ron.
"Čili tohle jsou pohádky?" zeptal se Hermiona."Jo," řekl Ron nejistě, "Myslím tím jenom, že tyhle všechny pohádky jsou od Beedla. Nevím jak vypadají v originále. Ale proč chtěl Brumbál, abychom si je přečetli?"
Dole něco zaskřípalo.
"To byl asi Charlie, mamka spí, odplížil se si nechat znovu dorůst vlasy," řekl Ron nervózně.
"Tak jako tak bychom měli jít do postele," zašeptala Hermiona. "Nechci zítra zaspat."
"Ne, to ne," souhlasil Ron. "Brutální trojitá vražda ženichovou matkou… Já zhasnu," zmáčkl zhasínadlo jakmile Hermiona opustila pokoj.
Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 7. kapitola(2díl)

27. srpna 2007 v 10:16 | Siriusak |  HARRY POTTER
"Matně," šklebil se na něho. "Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?"
"Nepamatuju si detaily," usmál se radostně Hagrid. "Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?"
"Máme se dobře," řekla Hermiona. "A ty?"
"Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci, Až se vrátíte, tak Vám je ukážu." Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.
"Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle."
Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
"Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné."
"Děkuju Hagride."
"To nic nebylo." řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.
"Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!"
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
"Ahoj Hagride, jak se vede?"
"Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?"
"Norbert?" Charlie se zasmál. "Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta."
"Wow, Norberta je děvče?"
"Oh, jo," řekl Charlie.
"Jak to můžeš vědět?"zeptala se Hermiona.
"Jsou o dost vzdorovitější" řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. "Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná." Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s Madame Delacour , ale stále se přitom dívala na bránu.
"Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura." řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.
"Musel se někde zdržet--- oh!" Všichni to spatřili najednou: Kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
"Ministr kouzel přijde se mnou."
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.
"Neměli bychom tu být." řekl okamžitě Lupin.
" Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy."
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.
"Ministr… ale proč? - Nechápu."
Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.
"Promiňte, že se vnucuji," řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. "Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek."
Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.
"Mnoho šťastných návratů."
"Děkuji," řekl.
"Harry."Žádám tě o soukromý rozhovor," Brousek pokračoval,"Také s panem Ronaldem Weasleym a Slečnou Hermionou Grangerovou."
"S námi?" zeptal se překvapeně Ron. "Proč s námi?"
"Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí," řekl Brousek, " Je tady takové místo?" zeptal se pana Weasleyho.
"Ano, samozřejmě" řekl pan Weasley, který vypadal nervózně."Třeba obývák, proč ho nepoužít?"
"Můžeš nám ukázat cestu?" řekl Brousek Ronovi.
"Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arthure."
Harry viděl jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:
Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic.Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.
"Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu "můžete počkat nahoře, začnu s Ronem."
"Nejdeme nikam" řekl Harry, zatím co Hermiona důrazně poznamenala: "Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu."
Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.
"Dobrá tedy, spolu," řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.
" Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála." Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.
"Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že Vám Brumbál něco odkázal?" "Pro-pro všechny z nás?" zeptal se Ron.
"Pro mě s Hermionou taky?""Ano, vám vš- "Ale Harry ho přerušil.
"Brumbál zemřel více než před měsícem , proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?
"Není to jasné?" řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.
"Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!" řekla a její hlas se lehce otřásl.
"Měl jsem všechna práva". Řekl Brousek přezíravě.
"Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti…"
"Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!" řekla Hermiona "a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?"
"Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?" zeptal se Brousek.
"Ne, neplánuji," odpověděla Hermiona. "Doufám, že pro svět udělám něco dobrého."
Ron se zasmál.
Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se až když Harry promluvil.
"Takže proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?"
"Ne, to bude protože uplynulo 31 dní," řekla najednou Hermiona . "Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?"
"Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?" zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.
"Já? Ne, ne tak úplně… Byl to vždycky Harry, kdo…"
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.
"Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku - jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?"
"Já…nevím," řekl Ron. "Já… když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký…myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád…"
"Ale Rone, jsi příliš skromný," řekla Hermiona.
" Brumbál byl na tebe strašně laskavý."
To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.
"Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.' ano, tady to je... 'Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.'"
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: Vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.
"Je to velice cenná věc," řekl Brousek a sledoval Rona. "Dokonce bych řekl vzácná. Zajisté Brumbálův vlastní design. Proč by Vám odkazoval tak vzácný předmět?"
Ron zakroutil hlavou a tvářil se zmateně.
"Brumbál musel učit tisíce studentů," pokračoval ministr. "Přesto však jediní, na koho ve své závěti pamatoval, jste vy tři. Proč? Za jakým účelem Vám nechal Brumbál svůj zhasínač, pane Weasley?"
"Asi na zhasínání světel, předpokládám" zamumlal Ron. "Co jiného bych s ním mohl dělat?"
Brousek očividně neměl co odpovědět, a tak se po chvilce opět zahleděl do Brumbálovy závěti.
"Slečně Hermioně Jean Grangerové, odkazuji kopii knihy Příběhy pěvce Beedla, v naději, že pro ni bude pobavením i inspirací."
Brousek nyní z vaku vytáhl malou knihu, která vypadala tak staře, jako kopie Tajemství nejtemnějších umění v jejím pokoji.Vazba knihy byla špinavá a místy se odlupovala. Hermiona si ji beze slova vzala, položila si ji na klín a zírala na ni. Harry si všiml, že nadpis knihy byl napsán v runách - Harry se je nikdy nenaučil.
"Proč si myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal?" zeptal se Brousek.
"Věděl, že mám ráda knihy," prohlásila Hermiona, zatímco si otírala oči do rukávu.
"Ale proč zrovna tuto knihu?"
"Nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit."
"Mluvila jste někdy s Brumbálem o šifrách nebo způsobech ukrytí tajných zpráv?"
"Ne, nikdy," odvětila Hermiona. "A jestli v té knize nenašlo žádnou tajnou zprávu Ministerstvo, pochybuji, že já ano."
Potlačila vzlyknutí. Byli namačkáni na sobě tak těsně, že měl Ron problém s vytažením své ruky, aby ji dal na Hermionina ramena. Brousek se opět obrátil k závěti.
"Harrymu Jamesi Potterovi," četl, a Harrymu se stáhly útroby očekáváním, "odkazuji zlatonku, kterou chytil na svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích. Budiž mu připomínkou, že houževnatost a schopnosti jsou odměňovány."
Když Brousek vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka lehce kmitala, Harry si nemohl pomoct - byl zklamán.
"Proč Vám Brumbál odkázal tuto zlatonku?" zeptal se ministr.
Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 7. kapitola(1díl)

27. srpna 2007 v 10:00 | Siriusak |  HARRY POTTER
7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála
Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku…?
"Probuď se!"
Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.
"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."
Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."
Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.
"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.
Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.
"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.
"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?
"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"
"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."
"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"
Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.
"Pěkné," odfrknul si Ron.
Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.
"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.
"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.
"Trochu porušení tradice, ne?"
"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."
Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.
"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.
"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.
Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.
"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.
Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.
"Zabalím ti to" , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. "Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…"
Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.
"Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?" Byla to Ginny.
Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: "Šťastné sedmnáctiny".
"Jo, díky."
Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
"Pěkný výhled." řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.
"Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. "Nemusela jsi mi nic dávat."
Toho si také nevšímala.
"Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou."
Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností - nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.
"Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš."
"Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější."
"Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala" zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.
Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.
"Oh," řekl jízlivě Ron "promiňte".."Rone!"
Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.
"Tak vše nejlepší, Harry."
Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.
Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.
Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.
" Uvidíme se později," řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.
Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.
"Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?"
"Nerozhazuju ji," odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.
"Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil."
"To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl."
"Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje."
"Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …"
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.
V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.
"Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…"
"Už se to nebude opakovat" řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. "OK?"
Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: " Dobře teda, tak to jo…."
Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.
Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.
Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.
"Fajn" řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
"Máš pro tyhle věci opravdu vkus."
"Děkuju ti Rone!" řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.
Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.
"Pryč z cesty, pryč z cesty!" křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:
"Vypadá to skvěle, paní Weasleyová."
"To nic není, drahoušku," řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.
V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.
"Všechno nejlepší Harry," řekla, když ho pevně objala.
"Sedmnáct, eh" řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
"Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?"
Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

GARFIELD 2

26. srpna 2007 v 22:11 | Siriusak |  GARFIELD

Harry Potterak a relikvie smrti - český překlad 6. kapitola(2díl)

26. srpna 2007 v 10:35 | Siriusak |  HARRY POTTER
(musel jsem dost necitlivě změnit jméno Harryho aby se tahle kapitola objevila v obsahu sekce HARRY POTTER)
"On je já - vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím."
"Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit," řekl Ron.
Slezli dolů po žebříku, který Ron složil ke stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.
"Až jednou odejdeme, tak toh

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 6. kapitola(1díl)

26. srpna 2007 v 10:33 | Siriusak |  HARRY POTTER
6. kapitola - Ghůl v pyžamu
Šok ze ztráty Pošuka se nesl v následujících dnech celým domem. Harry stále nepřestával věřit, že se objeví ve dveřích společně s ostatními členy Řádu, kteří přinášeli i odnášeli dennodenně naléhavé novinky. Harry cítil, že nic jiného než jednání může utišit jeho pocity viny a žal. Přemýšlel o tom, že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby našel a zničil zbývající Viteály. Čím dříve, tím lépe.
"No, ale nemůžeš nic dělat dřív než ti nebude 17."připomínal mu Ron.
"Stále máš nad sebou magickou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde jinde, nebo ne? Nebo," ztišil svůj hlas, "ty už víš, kde bychom měli ty ... Ty-Víš-Co ... hledat ?
"Ne," přiznal Harry.
"Myslím, že Hermiona se už o to trochu zajímala." řekl Ron.
"Říkala, že tady shromáždila nějaké dokumenty, které by nám měli pomoci, a že čekala pouze na tebe, až přijedeš, aby ti je mohla předat.
Harry a Ron právě seděli u snídaně. Pan Weasley a Bill odešli do práce. Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny, aby se vykoupala.
"Ochrana bude prolomena třicátého prvního," řekl Harry."To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu -
"Pět dní," opravil ho odhodlaně Ron."Musíme tu zůstat na svatbu. Protože jinak nás ty dvě zabijou."Harry pochopil, že Ron tím "ty dvě" myslel Fleur a paní Weaslyovou.
"Je to mimořádný den," řekl Ron, když se na něj Harry tázavě podíval.
"Copak si neuvědomujou, jak důleži -,"
"Samozřejmě že ne," řekl Ron. "Nemají ani páru o tom, co zamýšlíme. Teď jsem si vzpomněl na něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit."Ron zkontroloval pohledem dveře, jestli se už náhodou nevrací paní Weaslyová, a posunul se trochu blíže k Harrymu.
"Mamka mě a Hermionu nenechá chvilku nepokoji a neustále z nás láme, co máme vlastně za lubem. Určitě zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky vyptávali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal s kýmkoliv jiným kromě nás mluvit, tak toho nechali. Ale mamka ne, je jako zarytá."
Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si paní Weaslyová Harryho vzala stranou od ostatních.Zavolala si ho, aby se zeptala, jestli neví, čí je tato ponožka. Prý si myslí, že je z jeho batohu, ale není si jistá. Jakmile ho však měla v koutu kuchyňské linky, spustila :
"Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že se už letos do Bradavic nevrátíte," začala lehkým a obyčejným tónem.
"Oh," řekl Harry. "No.. ano, to opravdu zamýšlíme."
Mandl se sám vypnul a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.
"Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?" zeptala se paní Weasleyová.
"No, Brumbál mi tu zanechal … věc, kterou musím dodělat," zamumlal Harry. "Ron a Hermiona o tom vědí a rozhodli se jít se mnou."
"Jakou věc?""Promiňte, ale nemůžu -"nadechl se zhluboka Harry.
"No, na rovinu. Myslím si, že Arthur a já máme plné právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!" řekla paní Weaslyová.
Harry se tohoto "útoku starostlivých rodičů" obával. Přímo pohlédl do očí paní Weasleyové, všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má Ginny. Nepomohlo to.
"Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--"
"Nemyslím si, že ty musíš jít!" zvýšila trochu hlas paní Weasleyová.
"Jsi ještě tak mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys tomu určitě neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal jako,že to musíš teď udělat za něj…"
"Já jsem mu porozuměl," řekl rázně Harry. "Je to na mně."
Otočil se k ní zády a vzal do svých rukou ztracenou ponožku s vzorem zlatavého rákosu, díky které ho k sobě přivolala.
"Je mi líto,ale tahle není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců."
"Ah, samozřejmě že ne," řekla paní Weaslyová a trochu sklíčené se vrátila ke svému všednímu líbeznému tónu.
"Měla bych se s tím asi smířit…Dobře, Harry, zatímco budeš tady, mohl by jsi nám pomoci s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby? Je tu ještě hodně práce."
"Ehm - samozřejmě," řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.
"Jsi slaďoušek Harry," odpověděla paní Weasleyová a usmála se na něj.
Poté přešla k mytí nádobí. Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen stěží čas si trochu promluvit a něco naplánovat. Nejzdvořilejším vysvětlením té změny chování paní Weaslyová bylo, že chtěla odvést pozornost od všech myšlenek na Pošuka a od té hrůzy z jejich nedávné cesty.
"Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemohli být spolu a vymýšlet jakékoliv plány. Chce tak oddálit váš odchod," pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když položili už potřetí stůl na večeři na stejné místo.
"A co si myslí, že se jako stane?" zamumlal Harry. "To si myslí, že zatím někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení, když si všiml Ginnina bílého obličeje.
"Takže je to pravda?" zeptala se."To je to, co se pokusíš udělat?"
"Já - ne - to byl jen vtip," řekl Harry vyhýbavě.
V Ginnynim výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé, co jsou spolu od té doby, kdy spolu trávili hodiny o samotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpomněla také. Dveře se otevřely a oba najednou vyskočili. Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř. Byli teď často spojeni s ostatními členy Řádu, protože Doupě nahradilo Grimmauldovo náměstí č.12 jako sídlo Řádu. Pan Weasley vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál důvěřoval, stát Strážcem tajemství.
"No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapovi v případě, že by se tam náhle znovu objevil. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jisti. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je teď ochrana tak nejistá."
Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.
"Žádné novinky o Pošukovi?" zeptal se Harry Billa.
"Nic," odpověděl Bill"Nemohl se zatím konat pohřeb, protože jsme s Lupinem jeho tělo nenašli a dá se jen těžko říct, kam mohlo v té tmě a zmatku během boje padnout.
"Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo," pokračoval Bill. "Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho moc v novinách nepíše."
"A stále nic o tom, že jsem použil kouzla při útěku před Smrtijedy?" zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který mu na uvítanou potřásl rukou.
"Protože vědí, že jsi neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, aby se dostalo na světlo, jak tě Voldemort napadl?"
"To je ono… proč neříká tisk pravdu?" řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevil bílý nápis "Nesmím říkat lži"
"Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?" zeptal se naštvaně Ron.
"Samozřejmě Rone, ale lidé jsou vyděšení," odpověděl pan Weasley, "vyděšení, že právě oni budou ti další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků. Chodí kolem nechutné výmysly. Nevěřím, že učitelka Mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celé dny zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že alespoň vymýšlí nějaký plán."
V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.
"Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?"
"Proč?" vykřikl Ron, který v tom momentě držel mlsně lžičku a zíral na svojí matku."Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!"
"Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--"
"A to se budou brát v mé ložnici?" zeptal se Ron zuřivě"¨Ne ! tak proč musím u Merlinovy brady si uklí…"
"Nemluv takhle se svojí matkou," řekl rázně pan Weasley"a dělej, co ti řekla."
Ron se zamračil na oba rodiče, potom uchopil svoji lžičku a zabořil se do posledních zbytků svého jablkového koláče.
"Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek," řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila:
"Ne drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty. A ty, Hermiono, budu ti vděčná když vyměníš prostěradla pro monsieura a madam Delacour, víš přeci, že přijíždějí zítra v 11 ráno."
Když se vrátili do domu, paní Weasleyová byla z dohledu, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.
"Uklizím, uklízím … ! Oh, to jsi ty," řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel dveře. Ron ležel na posteli, která byla zjevně právě vyprázdněna. V pokoji byl stejný nepořádek, jako celý týden…
"Nazdar, Harry," řekla Hermiona, když si sedl na skládací lehátko, odhodila Věštění z čísel a Přeměňování na jednu hromadu a Vzestup a Pád černé magie na druhou.
"Právě jsme se bavili o Pošukovi," pověděl Ron Harrymu.
"Počítám, že se možná zachránil."
"Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba," odvětil Harry.
"Jasně, ale na Billa se taky útočilo," pokračoval Ron. "Jak si může být jistý tím, co viděl?"
"I kdyby ho smrtící kletba minula, tak Pošuk stále spadl z výšky kolem tisíce stop," vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu Famfrpálové týmy Británie a Irska.
"Možná použil štítové kouzlo."
"Fleur,ale říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky," vyvrátil Hary."No, dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý," prohlásil Ron mrzutě, zatímco si složil polštář do příjemnějšího tvaru.
"Samozřejmě, že nechceme, aby byl mrtvý!" vyjela Hermiona. "Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté."
Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo, stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odpor míchající se s bizardním pohledem.
"Smrtijedi jeho tělo pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel," pověděl Ron zamyšleně.
"Jo," řekl Harry.
"Stejně jako Barty Skrk se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -"
"Ne!" zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad Základními zaklínačskými znaky.
"Ne to asi ne - no ...," snažil se ji uklidnit Harry drápal se marně z lehátka.
"Hermiono, nechtěl jsem tě vyděsit--"Chtěl jí uchlácholit, ale se zaskřípěním rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se k ní první.
Jednou rukou Hermionu objal, druhou strčil do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal "Tergeo".
Hůlka vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.
"Oh … díky, Rone … Omlouvám se…"vykoktala.
"Je to tak hrozné. Hned po Brumbálovi .. Nikdy jsem si nedokázala představit jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!"
"No jo, já vím," řekl Ron podávající jí šťávu. "Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?"
"Mějte oči na stopkách," vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.
"Přesně tak," přikývl Ron.
"Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus." Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy. Sekundu na to, co Ron sundal ruku z jejího ramena Hermiona pustila knihu Obludné obludárium na jeho nohu.
"Promiň, promiň!", začala Hermiona skučet.
"Co děláš s těmi všemi knížkami?" zeptal se Ron kulhající zpět k posteli.
"Jen se rozmýšlím, které z nich s námi vezmu, až budeme hledat ty viteály," odpověděla Hermiona.
"Ehm, aha," řekl Ron a poklepal si na čelo.
"Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou."
"Ha-ha-ha," předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. "Pochybuji … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.", položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.
"Poslouchejte," řekl Harry, který se narovnal.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdoru.
"Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou…" začal.
"Tak semhle tím míří," řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
"Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít u sebe…"
"Poslouchejte!" zopakoval Harry.
"Ne Harry, ty poslouchej," přerušila ho Hermiona.
"Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve - roky dříve."
"Ale…"
"Ticho !" okřikl ho Ron.
"Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mým rodičům, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl, který už se mimochodem splnil, je přestěhovat se do Austrálie. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a vyslýchat je ohledně mě - nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla."Hermioniny oči se opět topily v slzách.
Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho vyčítaje mu jeho netaktnost. Harry na to nemohl ani nic říci, protože to bylo zrovna od Rona dosti neobvyklé, aby někoho učil taktu.
"Já - Hermiono - promiň - já nechtěl…"
"Ty jsi nepochopil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel…"
"Běž, potřebuje to vědět."
"No, dobře Harry, pojď sem."Podruhé stáhl Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.
"Tak pojď."
"Proč?" zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti."
Descendo," zamumlal Ron a namířil na nízký strop.
Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a k jejich nohám sjel dolů žebřík. Odporné napůl kvílení a napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry, podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.
"To je tvůj ghůl?" zeptal se Harry, který se ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho Weasleyovic domu.
"Jo - to je." potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
"Pojď a mrkni se na něj."Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního pokojíku.
Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s otevřenou velikou hubou.
"Ale to … to vypadá … nosí normálně ghůlové pyžamo?"Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně pootočila. Harry pozoroval ghůla a trochu se pobouřil. Byl lidského tvaru a velikosti a nosil něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronova pyžama. Byl si jistý, že ghůl je spíše slizký a holohlavý tvor, než vlasatý a sytě pokrytý zanícenými puchýři.

Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 5. kapitola(2díl)

26. srpna 2007 v 10:31 | Siriusak |  HARRY POTTER
"Snapeova práce," řekl Lupin. "Snape?" zařval Harry. "Neřekl jsi..." "Ztratil svou masku během pronásledování. Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že jsem mu to oplatil, ale jediné, co jsem mohl dělat bylo udržet George na koštěti. Ztrácel příliš mnoho krve." Mezi všemi čtyřmi se rozhostilo ticho, když se podívali na oblohu. Nebyli tam žádné známky pohybu - hvězdy byli stále stejné, neblikající, neměnné, nazakryté jejich přiletajícími kamarády. Kde byl Ron? Kdy byli Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus? "Harry, podej mi ruku!" volal Hagrid chraplavě ze dveří, ve kterých už byl zase zaseklý. Rád, že může něco dělat, vytáhl ho Harry na svobodu a skrz prázdnou kuchyň proběhl zpět do obývacího pokoje, kde paní Weasleyová a Ginny stále pečovali o George. Paní Weasleyová už zastavila krvácení a pod světlem lampy Harry uviděl čistý zející otvor na místě, kde bylo Georgovo ucho. "Jak mu je?" "Paní Weasleyová se rozhlédla kolem a řekla: "Nemůžu mu ho dát zpátky. Ne, když bylo odstraněno černou magií. Ale mohlo to být mnohem horší...Je naživu." "Ano. Díky Bohu." "Slyšela jsem v zahradě ještě někoho...?" zeptala se Ginny. "Hermionu a Kingsleyho," odpověděl Harry. "Zaplať pánbůh," zašeptala Ginny. Dívali se jeden na druhého a Harry jí chtěl obejmout. Nikdy to neudělal, když u toho byla paní Weasleyová, ale než stačil zareagovat, z kuchyně se ozvala obrovská rána. "Prokážu, kdo jsem, Kingsley, až uvidím svého syna! Teď ustup, jestli víš, co je pro tebe dobré!" Harry ještě nikdy neslyšel pana Weasleyho takhle křičet. Vrazil do obýváku, pleš lesknoucí se potem, brýle nakřivo, Fred těsně před ním, oba bledí, ale nezranění. "Arthure!" zaštkala paní Wheasleyová. "Díky Bohu!" "Jak mu je?" Pan Weasley si kleknul na kolena vedle George. Poprvé za tu dobu, co ho Harry znal, se zdálo, že Fred neví, co říct. Díval se přes opěradlo pohovky na Georgeovo zranění, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pravděpodobně vyplašený hlukem příchodu Freda a svého otce se George probral.
"Jak se cítíš Georgi? zašeptala paní Weasleyová. Georgeovi prsty ohmatávaly stranu jeho hlavy. "Jako kopáč," zahuhlal.
"Co je s ním?" kuňkal Fred a koukel zděšeně. "Má něco s hlavou?" "Jako kopáč" opakoval George, otevřel oči a podíval se nahoru na svého bratra. "Vidíš...jsem kopáč. Mám díru v hlavě, vykopal jsem si díru do hlavy, Frede, bereš to?" Pan Weasley zaštkal hlasitěji, než obvykle a Fredovi se do popelavého obličeje vrátila barva.
"Ubohý," řekl Fred, "S celým širým světem humoru, který tu byl před tebou, ty vymyslíš 'díru a kopáče'?" "No, jo," řekl George a zašklebil se na svou slzami zalitou matku.
"Teď už nás budeš moct rozlišit, mami." Rozhlédnul se kolem. "Ahoj Harry,...jseš Harry, že jo?" "Jo, to jsem," řekl Harry a popošel blíže k pohovce.
"Tak jsme tě aspoň dostali zpět v pořádku," řekl George. "Proč se Ron a Bill nechoulí kolem mé skoro smrtelné postele?" "Ještě se nevrátili, Georgi." odpověděla mu paní Weasleyová. Georgův úšklebek zmizel. Harry se letmo podíval na Ginny a naznačil jí, aby ho doprovodila ven.
Když procházeli kuchyní, řekla mu tichým hlasem: "Ron a Tonksová by se už měli vrátit. Neměli dlouhou cestu. Tetička Muriel nebydlí odsud tak daleko." Harry neodpovídal.
Pokaždé, když přijel do Doupěte, spadl z něho všechen strach, ale tentokrát ho celého zahalil, jakoby mu lezl pod kůži, pulsoval v jeho hrudi a slepil mu hrdlo. Když sestupovali po schůdcích do zahrady, Ginny ho chytila za ruku. Kingsley přecházel tam a zpět po zahradě a při každé otočce se zadíval na nebe. Harry si vzpoměl na strýce Vernona, jak chodil po obývacím pokoji asi tak před milionem let.
Hagrid, Hermiona a Lupin stáli rameno na rameni a upírali v tichosti pohledy nahoru. Nikdo z nich se neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali. Minuty se vlekly, jako by to byly celé roky. I ten nejmenší poryv větru způsobil, že nadskočili a v naději, že uvidí některého chybějícího člena řádu, jak se nezraněný objeví, otočili se na keřík, který ve větru zašumněl. A v tom se přímo nad nimi zhmotnilo koště a sneslo se směrem k zemi.
"To jsou oni" zavřeštěla Hermiona. Tonksová přistála s dlouhým smikem, který všude po okolí rozhodil zeminu a kamení. "Remusi!" Tonksová se rozbrečela, když sbelhala z koštěte do Remusova náručí. Ron zmateně doklopýtal k Harrymu a Hermioně. Jeho tvář byla bledá a vypadal, že není schopen ze sebe vydat slovo.
"Jste v pořádku," zamumlal ještě před tím, než k němu vyletěla Hermiona a pevně ho objala. "Já myslela..myslela jsem..." "Sem v pohodě," řekl Ron a poplácával jí po zádech. "Sem v pohodě."
"Ron byl skvělej," pronesla Tonksová vřele a uvolnila se z Remusova sevření. "Užasnej - Omráčil jednoho smrtijeda přímo do hlavy a to když míříte na pohyblivý cíl z letícího koštěte..."
"Vážně jsi to udělal?" zeptala se užasle Hermiona s rukama stále kolem Ronova krku.
"Pořád ten překvapený tón," řekl trochu nazlobeně a vymanil se na svobodu.
"Jsme poslední?" "Ne," odpověděla mu Ginny, "pořád ještě čekáme na Billa s Fleur a Pošuka s Mundungusem. Jdu říctr mamce a taťkovi, že jsi v pořádku, Rone..." Odběhla dovnitř. "Tak co máte? Co se stalo?" Lupinův hlas zněl až rozzlobeně, když se obracel na Tonksovou.
"Belatrix," řekla Tonksová. "Chtěla mě dostat skoro tak, jako Harryho, Remusi. Hodně se snažila mě zabít. Chtěla bych jí dostat, dlužím jí to. Ale určitě jsme zranili Rudolphuse...Potom už jsme byli u Ronovi tetičky Muriel, ale nestihli jsme naše přenášedlo, jak nás obskakovala..."
Lupinovi pohrával sval na čelisti. Přikyvoval, ale vypadal, že není schopen už cokoliv dalšího dodat. "A co se stalo vám?" obrátila se Tonksová na Harryho, Hermionu a Kingsleyho. Převyprávěli jí příběhy ze svých cest, ale po celou dobu nad nimi neustále viseli obavy z nepřítomnosti Pošuka, Billa a Fleur a bylo čím dál těžší je ignorovat.
"Budu se muset vrátit na Dawning Street, měl jsem tam být už před hodinou," řekl Kingsley konečně, po posledním upřeném pohledu na oblohu. "Dejte mi vědět, až se vrátí..." Lupin přikývnul. S mávnutím na ostatní Kingsley odešel do tmy směrem k brance. Harrymu se ještě zdálo, že slyší slabé prasknutí, jak se Kyngsley přemístil pryč hend za plotem Doupěte. Pan a paní Weasleyovi přicházeli po zadních schůdcích s Ginny v těsném
závěsu. Oba rodiče objali svého syna ještě před tím, než se obrátili na Lupina a Tonksovou. "Děkujeme Vám", řekla paní Weasleyová, "za naše syny." "Nebuď hloupá, Molly," prohodila na to Tonksová. "Jak je Georgovi?" zeptal se Lupin. "Co je s ním?" pípnul Ron. "Přišel o..."
Ale konec věty paní Weasleyové byl přerušen společným výkřikem. Testrál právě přistál pár stop od nich. Bill a Fleur sjely z jeho hřbetu, ošlehaní větrem, ale nezranění. "Bille! Díky Bohu! Díky, Bohu!" Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale obětí, které jí Bill věnoval bylo ledabylé. S pohledem upřeným přímo na svého otce řekl:
"Pošuk je mrtvý."
Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Harry ucítil, jak něco v něm padá dolů, skrz zem a opouští ho to navždycky. "Viděli jsme to," řekl Bill. Fleur přikývla, se slzami, které se leskly ve světle přicházejícím sem z oken kuchyně. "Stalo se to hned po tom, co jsme prolomili jejich kruh. Pošuk s Dungem byli blízko nás - mířili taky na sever. Voldemort - on umí létat - vyrazil přímo za nimi. Dung zpanikařil, slyšel jsem ho vykřiknout.
Pošuk se ho snažil zastavit, ale on se přemístil. Voldemortova kletba zasáhla Pošuka přímo do tváře. Spadl pozadu z koštěte a...nebylo nic, co bysme mohli udělat. Měli jsme polovinu z nich přímo za sebou..." Billův hlas se zlomil.
"Samozřejmě jste nemohli nic udělat," řekl Lupin. Všichni se zastavili a dívali se na sebe navzájem. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý. To není možné..Pošuk, tak schopný, tak odvážný, vždy suverénní... Nakonec na všechny dolehlo, ač to nikdo neřekl nahlas, že už není nic, kvůli čemu by měli zůstávat v zahradě a tiše následovali pana a paní Weasleyovi zpět do Doupěte, do obýacího pokoje, kde se Fred s Georgem společně smáli. "Něco se děje?" zeptal se Fred, zkoumajíc tváře všech příchozích.
"Co se stalo? Kdo je...? "Pošuk," řekl pan Weasley. "Mrtvý."
Obličeje dvojčat se zkroutili do překvapené grimasy. Nikdo nevěděl, co dělat. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku, měla k Pošukovi blízko - Harry věděl, že byla jeho oblíbenec a držel nad ní ochrannou ruku na Ministerstvu Kouzel. Hagrid, který si sedl do kouta, kde měl nejvíc místa, si utíral oči svým kapesníkem velkým jak ubrus. Bill odešel ke kredenci a vyndal láhev Ohnivé whisky a pár skleniček.
"Tady," řekl a s mávnutím hůlky rozeslal po místnosti 12 plných sklenic ke každému z nich a sám si nechal třináctou. "Na Pošuka" "Na Pošuka" pronesli všichni přípitek.
"Na Pošuka" jako ozvěna řekl se škytnutím malinko opožděně Hagrid. Ohnivá Whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se mu, jako by se do něj propalovala, znecitlivovala a naplňovala ho odvahou. Takže Mundungus zmizel?" konstatoval Lupin, který svojí sklenici vypil na ex. Atmosféra se najednou změnila. Všichni vypadali napjatě a pozorovali Lupina se strachem z toho, co by mohli slyšet.
"Vím, co si myslíš," řekl Bill, "a napadlo mě to taky po cestě sem, protože vypadali, že nás očekávají, že? Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam bude sedm Harry Potterů - to je zmátlo a díky tomu jsme dokázali zmizet. Ale zapoměl jsi, že to byl Mundungus, koho to napadlo. Proč by jim neřekl takovou základní věc? Podle mě Dung prostě zpanikařil. Nechtěl jít první, ale Pošuk mu to nařídil a Ty-víš-kdo šel rovnou po nich. To bylo dost na to, aby kdokoliv zpanikařil.
"Ty-víš-kdo jednal přesně tak, jak Pošuk předpověděl," pokrčila nos Tonksová. "Pošuk říkal, že bude očekávat, že pravý Harry bude s tím nejzkušenějším Bystrozorem. Začal pronásledovat Pošuka jako prvního a když se zbavil Pošuka, začal pronásledovat Kingsleyho..."
"Áno, ten je také veliše dobrý," přikývla Fleur, "ale štále to nevysvětluje, jaktože větěli, že budeme přesunovat 'Arryho zrovna dneská. Někto mušel být neopaterný." Někto musel vyzradit datum někomu s venku. To je to jediné, co vysvětluje, že znali datum , ale neznali pšesný plán." Zazářila na všechny kolem, slzy se jí stále ještě leskly na její krásné tváři a vyzývala pohledem všechny, aby jí nějak oponovali.
Nikdo to ale neudělal. Jediný zvuk, který narušil ticho bylo Hagridovo posmrkávání zpoza obřího kapesníku. Harry se upřeně zadíval na Hagrida, který právě riskoval svůj život proto, aby zachránil ten jeho - na Hagrida, který ho miloval, který mu věřil a který už byl jednou lstí obelhán, aby vyzradil Voldemortovi tajné informace výměnou za dračí vejce...
"Ne," řekl Harry nahlas. Všichni se na něj překvapeně otočili. Ohnivá whisky zřejmě zesílila jeho hlas. "Myslím,..pokud někdo udělal chybu a omylem prozradil tajemství, určitě to neudělal schválně. Není to jeho chyba," zopakoval znovu trochu hlasitěji, než by to udělal normálně. "Musíme si navzájem věřit. Já věřím každému z vás! Nevěřím tomu, že by mě kdokoliv z vás prodal Voldemortovi!" "Hezky řečeno, Harry." opáčil Fred neočekávaně.
"Už jo, 'ujo', 'ucho'!" řekl George. Lupin měl zvláštní výraz ve tváři, skoro až lítostivý, když se podíval na Harryho. "Myslíš, že jsem hlupák?" zeptal se Harry vyzívavě. "Ne, myslím, že jsi jako James, který by považoval za známku nečestnosti, kdyby měl přestat důvěřovat svým přátelům." Harry věděl, na co naráží - jeho otec byl zrazen Peterem Pettigrewem. Najednou ho popadl iracionální vztek. Chtěl se hádat, ale Lupin se otočil zády sednul si ke stolu a řekl Billovi: "Máme práci. Musím říct Kingsleymu..." "Ne,...já mu to řeknu. Já tam dojdu." "Kam jdeš," řekli Tonksová a Fleur společně. "Pošukovo tělo," řekl Lupin. "Musíme ho získat." "Nemohlo by to..." začala paní Weasleyová s důrazným pohledem na Billa. "Počkat?," řekl Bill, "Ne, pokud nechceš, aby si ho radši vzali Smrtijedi?"
Nikdo nepromluvil. Lupin s Billem se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle - všichni kromě Harryho, který zůstal stát. Přítomnost a nevyhnutelnost smrti tu s nimi byla jako neodbytná přítomnost. "Musím taky jít," řekl Harry. Páry očí se do něj zabodly.
"Nebuď hloupý, Harry!" řekla mu paní Weasleyová. "O čem to mluvíš?" "Nemůžu tu zůstat." Chytil se za předloktí, znovu mu v něm začalo cukat. Necítil takovou bolest už více jak rok. "Dokud tu zůstávám, jste všichni v nebezpečí. Nechtěl bych, aby..." "Ale nebuď takový," opáčila paní Weasleyová.
"Celá dnešní noc proběhla proto, abychom tě dostali bezpečně sem a díky Bohu se to povedlo. I Fleur souhlasila, že se vdá tady, místo ve Francii, všechno jsme zařídili, takže teď můžeme zůstat společně a postarat se o tebe..." Nerozumněla tomu, spíše se teď cítil hůř, než líp. "Pokud by Voldemort zjistil, že jsem tady..." "Ale jak by mohl?" zeptala se paní Weasleyová. "Neexistuje způsob, jak by se mohl dozvědět, ve kterém z domů jsi." "Nejsem to já, o koho se bojím!" řekl Harry. "To víme," řekl pan Weasley tiše, "ale, kdyby jsi teď odešel, byly by naše úspěchy dnes v noci trochu zbytečné."
"Nikam nepudeš" zahřměl Hagrid. "Kindapána, Harry, po tom všem, čím sme prošli, bys vodešel?" "Jo a co moje ucho?" řekl George a trochu se vztyčil na svých poduškách. "Já to vím,..." "Pošuk by nechtěl..."
"JÁ VÍM! zakřičel Harry. Cítil se poražen a vydírán.
Nechápali, že to, proč ho zachránili je přesně ten důvod, kvůli kterému on chce teď odejít? Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém mu jeho jizva nepříjemně tepala bolestí. Přerušil ho až pan Weasley. "Kde je Hedwika, Harry? Mohli bychom jí odnést nahoru a dát jí něco k jídlu."
"V Harrym se všechno sevřelo jako pěst. Nemohl říct pravdu. Vypil poslední zbytek svojí Ohnivé Whisky, aby se vyhnul odpovědi. "Když už to šlo ven jednou, pude to i podruhý, Harry," řekl Hagrid.
"Utekla mu, foukla mu zrovinka, když byl přímo nad tebou."
"Nebyl jsem to já," řekl Harry ploše. "Byla to moje hůlka. Moje hůlka jednala na vlastní popud."
Po pár okamžicích řekla Hermiona jemně: "Ale to není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž bys to chtěl? Reagoval jsi instinktivně."
"Ne," řekl Harry. "Motorka padala, nemůžu říct, kde byl v tu chvíli Voldemort, ale moje hůlka se najednou vzpřímila v mojí ruce, našla ho a vyslala na něj kletbu, ale žádnou, kterou bych znal. Nikdy před tím jsem zlaté plameny nedělal."
"Často," přidal se pan Weasley, "když jseš ve stresu, můžeš udělat kouzlo, o kterém si nikdy před tím ani nesnil. Často se to stává malým dětem před tím, než začnou chodit do školy..." "To nebylo jako tohle," opáčil Harry skrze sevřené zuby. Jeho jizva žhnula. Cítil vztek a flustraci. Nenáviděl představu, že si všichni myslí, že je dost silný na to, aby se utkal s Voldemortem.
Nikdo nic neříkal. Věděl, že mu nevěří. Teď, když o tom přemýšlel, zjistil, že nikdy před tím neslyšel o tom, že by nějaká hůlka sama kouzlila. Jeho jizva se plnila bolestí. Jediné, co mohl dělat, aby nezačal nahlas křičet bylo jít ven na vzduch. Sundal si brýle a odešel z místnosti. Jak procházel zahrádkou, prohlížel si ho velký kostnatý testrál. Roztáhl svoje ohromná netopýří křídla a potom pokračoval v pastvě. Harry se zastavil u zahradní branky, zírajíc na přerostlé květiny kolem a myslel na Brumbála. Brumbál by mu věřil, věděl to. Věděl by, proč se jeho hůlka tak zachovala, protože Brumbál vždycky měl nějakou odpověď. Znal hůlky - vysvětlil mu to zvláštní spojení mezi jeho a Voldemortovou hůlkou...Jenže Brumbál, stejně jako Sirius, stejně jako Pošuk a stejně jako jeho rodiče a jako jeho chudinka sova, všichni byli pryč a Harry už si s nikým z nich nikdy nepromluví.
Cítil horko uvnitř hlavy, ale nemělo nic společného s ohnivou whisky. A potom, z ničeho nic, bolest v jeho jizvě vystřelila a on zavřel oči a uvnitř jeho hlavy začal křičet cizí hlas. "Řekl jsi mi, že problém bude vyřešen, když si vezmu cizí hůlku!" A uvnitř jeho hlavy se objevil obraz zničeného starého muže ležícího na kamenné podlaze, jak křičí, hrozivě, táhle křičí, křičí v nepředstavitelné agónii.
"Ne, ne, prosím Vás, prosím..."
"Lhal jsi Lordu Voldemortovi, Ollivandere!" "Nelhal...přísahám, nelhal jsem." "Chtěl jsi pomoct Potterovi, aby mi utekl!" "Přísahám, že ne...Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat..." "Potom mi vysvětli, co se stalo. Luciusova hůlka je zničená!" "Nerozumím tomu...spojení...existuje jenom...mezi dvěma hůlkami..." "Lháři!!" "Prosím...žádám vás..."
A Harry uviděl bílou ruku, jak pozvedá svou hůlku a cítil Voldemortův nával hněvu, uviděl starého muže svíjejícího se na zemi ve smrtelné agónii... "Harry?" Bylo to pryč, tak rychle, jak to přišlo. Hary stál třesoucí se ve tmě, svírající zahradní branku. Jeho srdce mu bušilo a jizva mu stále ještě pulsovala ostrou bolestí. Potom spozoroval Rona a Hermionu.
"Harry, pojď zpátky do domu," volala Hermiona, "Nepomýšlíš doufám ještě pořád na odchod?" "Jo, musíš tady zůstat, kámo," řekl Ron a poplácal ho po zádech. "Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona, teď už dost blízko, aby mu viděla do tváře.
"Vypadáš strašně!" "No," řekl Harry třesoucím se hlasem, "pravděpodobně vypadám líp, než Ollivander..." "Když skončil svoje vyprávění o tom, co se mu stalo, Ron vypadal poděšeně, ale Hermiona přímo hrozivě vystrašená. "Ale to přeci mělo skončit! Tvoje jizva...neměl už jsi to nikdy dělat! Musel jsi znovu nechat otevřít to spojení mezi tebou a Voldemortem. Brumbál chtěl, aby si uzavřel svojí mysl!" Když neodpovídal, chytila ho za ruku. "Harry, on přejímá ministerstvo, noviny a půlku celého kouzelnického světa! Nenech ho to samé udělat i s tvojí hlavou!"
Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 5. kapitola(1díl)

26. srpna 2007 v 10:30 | Siriusak |  HARRY POTTER
5. kapitola - Padlý válečník
"Hagride?" Harry zápasil s troskami kůže a kovu, které ho opklopovaly a jak se snažil postavit, ruce se mu bořili do blátivé vody. Nedokázal pochopit, kam Voldemort zmizel a očekával, že se každou chvíli snese z okolní temnoty. Cosi vlhkého a horkého kapalo z jeho brady a předlotí. Vybrodil se na břeh rybníčku a tam se zarazil o velkou temnou masu na zemi, což byl Hagrid.
"Hagride? Hagride, mluv se mnou..." Ale černá hromada se ani nepohla.
"Kdo je tam? To je Potter? Jsi Hary Potter?" Harry mužův hlas nepoznával. Na to zakřičel ženský hlas: "Oni havarovali. Tede! Havarovali na zahradě!" Harrymu se motala hlava. "Hagride," opakoval hloupě a podlomily se mu kolena. Další věc, kterou si uvědomil, bylo to, že leží na zádech na něčem, co mu připomínalo podušku, s pálivou bolestí na žebrech a pravé ruce. Svůj chybějící zub měl zpět. Jizva na jeho čele stále pulsovala bolestí.
"Hagride?" Otevřel oči a uviděl, že leží na pohovce v neznámém, jemně osvíceném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na podlaze opodál, mokrý a zablácený. Světlovlasý, silnější muž Harryho úzkostlivě sledoval. "Hagrid je v pořádku, synu," řekl muž, "žena se o něj teď stará. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Postaral jsem se o tvoje žebra, zub a ruku. Mimochodem, já jsem Ted, Ted Tonks - otec Dory." Harry se posadil příliš rychle. Před očima mu vyrazila světýlka a cítil závrať. "Voldemort..."
"Buď v klidu," řekl Ted Tonks a pokládaje mu ruku na rameno, tlačil Harryho zpátky do polštářů.
"To byla ošklivá nehoda, co jste měli. Co se vlastně stalo? Něco se pokazilo na té motorce? Arthur Weasley znovu přestřelil? On a ty jeho mudlovské hračičky..."
"Ne," řekl Harry a jeho jizva pulsovala jako čertvé zranění. "Smrtijedi, bylo jich spousta, pronásledovali nás..." "Smrtijedi?" řekl Ted ostře.
"Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že nevěděli, že budeš dnes večer převezen, myslel jsem..." "Věděli to," řekl Harry. Ted Tonks se podíval nahoru na strop, jakoby si myslel, že skrz něj uvidí až na nebe nad ním.
"Tak, potom tedy víme, že naše ochranná kouzla vydržela, ne? Neměli by být schopni přiblížit se k domu na méně, jak 100 yardů v jakémkoliv směru." Teď už Harry rozumněl tomu, proč Voldemort najednou zmizel - ocitli se v bodě, kde motorka překročila bariéru kouzel Řádu. Jenom doufal, že budou i nadále fungovat. Představil si Voldemorta sto yardů daleko, jak se snaží najít způsob, kterým by pronikl skrz cosi, co si Harry představoval jako velkou průhlednou bublinu. Shodil nohy dolů z pohovky - musel vidět Hagrida na vlastní oči předtím, než uvěří, že je skutečně naživu. Nicméně, jakmile se postavil, dveře se otevřely a Hagrid se protlačil skrz ně, tvář pokrytou blátem a krví, malinko kulhající, ale jako zázrakem živý.
"Harry!" Překročil podlahu mezi nimi dvěma kroky, odhodil při tom z cesty dva křehké stolečky a aspidistru a stiskl Harryho v takovém objetí, že mu málem znovu praskla jeho čerstvě srostlá žebra. "Krindapána, Harry, jak ses z toho dostal? Já myslel, že už sme voba vyřízený!" "Jo, já taky. Nemůžu uvěřit..." Harry zmlknul ve chvili, kdy si všiml ženy, která právě vstoupila do mistnosti za Hagridem.
"Ty," zakřičel a vrhnul svou ruku do kapsy, která ale byla prázdná. "Tvoje hůlka je tady, synu," řekl Ted a poklepal s ní Harrymu na paži. "Spadla zrovna vedle tebe, sebral jsem jí...A ta žena, na kterou křičíš, je moje manželka." "Eh, já...omlouvám se." Když popošla více do místnosti, podoba paní Tonksové a její sestry Bellatrix už byla mnohem menší. Její vlasy byly světlejší a oči měla širší a vlídnější. Přesto vypadala po Harryho výkřiku poněkud povýšeně. "Co se stalo naší dceři?" zeptala se. "Hagrid říkal, že jste byli přepadeni...kde je Nymphadora?" "Já nevím," řekl Harry. "Nevíme, co se stalo s ostatními."
Ona a Ted si vyměnili ustrašené pohledy. Na Harryho dolehla směs strachu a viny. Pokud kdokoliv z ostatních zemřel, byla to jeho vina. Všechno jeho vina. To on souhlasil s tím plánem, když jim dal svoje vlasy. "Přenášedlo," vykřikl, jak si náhle vzpoměl. "Musíme se vrátit do Doupěte a zjistit...potom vám pošleme zprávu nebo...nebo Tonksová jí pošle, jednou..." "Dora bude v pořádku, 'Dromedo," řekl Ted."Ona ví, co dělat. Už byla s Bystrozory ve spoustě takových situací. Přenašedlo je tímhle směrem," dodal směrem k Harrymu. "Odlétá za tři minuty, pokud chceš." "Jo, určitě chceme," řekl Harry.
Uchopil svůj batoh a hodil si ho na záda. Já..." Podíval se na paní Tonksovou, protože se jí chtěl omluvit za strach, ve kterém jí zanechal a za který se cítil tak příšerně zodpovědný, ale nenapadala ho žádná vhodná slova tak, aby to nevyznělo prázdně a neupřímně. "Řeknu Tonksové...Doře...aby se ozvala, až...Děkuju, že jste nám pomohli, děkuju za všechno, já..." Byl rád, že opustil místnost a následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do koupelny. Hagrid šel hned za nimi, přikrčený tak, aby se nebouchnul hlavou o rám dveří.
"Támhle, synu. To je přenášedlo." Pan Tonks ukazoval na malý stříbrný hřeben ležící na toaletním stolku.
"Děkuju," řekl Harry s prstem nataženým tak, aby se dotýkal hřebínku a byl připravený k přesunu.
"Počkej chvilku," řekl Hagrid a rozhlížel se kolem. "Harry, kde je Hedvika?"
"Ona,...zasáhli jí, odpověděl Harry. Když si to uvědomil, styděl se za sebe a slzy mu vyhrkly do očí. Sova byla jeho společníkem, jeho velkým pojítkem s kouzelnickým světem, když byl nucen se vracet k Dursleyovým. Hagrid natáhl svou obrovskou ruku a poplácal ho soucitně po rameni.
"Nevadí," řekl mrzutě, "Nevadí. Prožila skvělej, dlouhej život..."
"Hagride!" řekl Ted varovně zrovna ve chvíli, kdy se hřeben rozzářil do světle modra a Hagrid k němu přiložil svůj ukazovák právě včas. S trhnutím za pupkem, jako kdyby ho neviditelné lano zatáhlo vpřed, byl Harry vtlačen do prázdna a nekontrolovatelně se točil s prstem přilepeným na přenášedlo. On i Hagrid pádili pryč od Pana Tonkse a o sekundu později už se jeho nohy dotkly tvrdé země a on upadl na všechny čtyři na zahrádku Doupěte. Uslyšel křik. Zahodil pryč nyní již nelepící přenášedlo, postavil se s lehkým zakymácením na nohy a uviděl paní Weasleyovou a Ginny, jak běží dolů po schodech u zadního vchodu.
Mezitím se i Hagrid, který také upadl na zem, nejistě zvedal na nohy.
"Harry? Ty jsi ten pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" křičela paní Weasleyová. "Co tím myslíte? Je tu už někdo z ostatních?" vzdychl Harry. Odpověď byla dobře čitelná z výrazu bledé tváře paní Weasleyové.
"Smrtijedi na nás čekali," řekl jí Harry, "Byly jsme obklíčeni a v tu chvíli jsme rychle odletěli. Věděli, že to bude dnes v noci. Nevím, co se stalo komukoliv z ostatních. Čtyři z nich nás začali pronásledovat a jediné, co jsme mohli dělat, bylo utéct pryč. A potom nás dohonil Voldemort..."" Zaslechl sebeobviňující tón ve svém hlase, prosbu o pochopení, proč neví, co se stalo s jejími syny, ale... "Díky bohu, že se ti nic nestalo," řekla a stiskla ho v objetí, o kterém Harry cítil, že si ho nezaslouží. "Něměla bys trošičku brandy, Molly?" zeptal se Hagrid malinko třesoucím se hlasem.
"Pro lékařský účely...?" Mohla by jí přivolat kouzlem, ale jak se otočila a běžela zpět k nakřivo stojícímu stavení, Harry věděl, že chce schovat svou tvář. Otočil se k Ginny a ta mu odpověděla na jeho nevyslovenou prosbu. "Ron a Tonksová se měli vrátit první, ale zmeškali svoje přenášedlo, vrátilo se bez nich," řekla ukazujíc při tom na prázdnou plechovku od oleje ležící opodál.
"A tohle," ukázala na starý zouvák "mělo být tátovo s Fredem. Ty tu měli být druzí. Ty a Hagrid jste třetí a," zkontrolovala si hodinky, "pokud to zvládli, tak George a Lupin by měli být zpátky do minuty." Paní Weasleyová se znovu objevila a nesla láhev brandy, kterou předala Hagridovy. Ten jí odzátkoval a na ex jí do sebe obrátil.
"Mami!" vykřikla Ginny a ukázala na místo pár stop od nich. Ve tmě se objevilo modré světlo, neustále se zvětšovalo a Lupin s Georgem se objevili. Nejprve se točili nad zemí a potom dopadli na zem. Harry okamžitě poznal, že je něco špatně. Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a tvář měl zalitou krví. Harry vyrazil vpřed a vzal George za nohy. Společně s Lupinem donesli George do domu, skrz kuchyň až do obývací místnosti, kde ho položili na pohovku. Když světlo lampy zalilo Georgeovu hlavu, Ginny zalapala po dechu a Harryho žaludek se silně zakymácel - jedno z Georgových uší bylo pryč.
Ta strana jeho hlavy byla zaplavena vlhkou, jasně červenou krví. Ještě před tím, než se paní Weasleyová sklonila nad svým synem, vzal Lupin Harryho za rameno a ne příliš jemně ho odtáhl zpátky do kuchyně, kde se Hagrid stále ještě pokoušel procpat svoje velké tělo skrz zadní vchod.
"Hej!," řekl Hagrid rozhořčeně, "Jdi od něj! Koukej Harryho pustit!"
Lupin ho ignoroval."Jaké zvíře bylo v rohu mého kabinetu když jsi poprvé přišel?" "Eh...eh, ďasovec v nádrži, ne?" "Lupin pustil Harryho a ten spadl pozadu zpět na kuchyňskou linku.
"Co se tam stalo?" křičel Hagrid. "Omlouvám se Harry, ale musel jsem to zkontrolovat," řekl Lupin stroze. "Byly jsme zrazeni. Voldemort věděl, že budeš převezen dnes a jediní lidé, kteří mu to mohli říct byli přímo zapojení v plánu. Mohl jsi být podvodník."
"Tak proč nezkotrolujete mě?" funěl Hagrid, jak pořád bojoval s úzkými dveřmi. "Vy jste napůl obr," řekl Lupin, vzhlížeje na Hagrida. Mnoholičný lektvar je určen pouze pro lidi."
"Nikdo z řádu by Voldemortovi neprozradil, že to uděláme dneska," řekl Harry. Ta představa pro něj byla děsivá, nemohl uvěřit, že by to kdokoliv z nich udělal. "Voldemort mě dostihnul až úplně na konci. Nevěděl od začátku, který jsem. Kdyby znal plán, věděl by od začátku, že jsem s Hagridem."
"Voldemort tě dostihnul?" řekl Lupin ostře. "Co se stalo? Jak jsi unikl?" Harry mu vysvětlil, jak je Smrtijedi sledovali, zdálo se, že nějak poznali, že on je pravý Harry, zanechali sledování a museli nějak uvědomit Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než on a Hagrid dosáhly útočiště u rodičů Tonksové.
"Oni tě poznali? Ale jak? Co jsi udělal?" "Já..." Harry se snažil vzpomenout si. Celá cesta se mu zdála jako směs paniky a zmatku. "Uviděl jsem Stana Silničku...Víš, toho kluka, co dělal v záchranném autobusu? Snažil jsem se ho odzbrojit místo abych...no, on nevěděl, co dělá dělá, ne? Musel být pod kletbou Imperius?!" Lupin vypadal zděšeně. "Harry, čas, kdy stačilo odzbrojovat je pryč! Tihle lidé se snaží tě zajmout a zabít! Minimálně omráčit, pokud nejsi připraven zabít!" "Byli jsme stovky stop vysoko! Stan nebyl sám sebou a kdybych ho omráčil a on spadnul, zemřel by úplně stejně, jako kdybych použil Avada Kedavra! Expeliarmus mě zachránil před Voldemortem před dvěma lety," dodal Harry vzdorně.
Lupin mu připomněl Zachariáše Smitha z Havraspáru, který se mu vysmíval, když chtěl Brumbálovu armádu učit odzbrojovací zaklínadlo. "Ano, Harry," řekl Lupin s bolestí v hlase, "a mnoho smrtijedů o tom podalo svědectví! Promiň mi, ale to bylo velice neobvyklé chování ve chvíli, kdy ti bezprostředně hrozí smrt. Zopakovat to dnes před Smrtijedy, kteří byli u toho nebo o tom alespoň slyšeli, bylo málem jako spáchat sebevraždu." "Takže vy myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?" řekl Harry rozzlobeně. "Samozřejmě, že ne," řekl Lupin, "ale Smrtijedi - narovinu...většina lidí! - by očekávala, že zpátky zaútočíš! Expeliarmus je užitečné kouzlo, ale Smrtijedi si zřejmě myslí, že je to takový tvůj podpis a já na tebe musím naléhat, aby se tak doopravdy nestalo!" Lupin doháněl Harryho k pocitu, že je idiot, ale uvnitř něho něho bylo zrníčko vzdoru.
"Já neodstřelím člověka z mojí cesty jen proto, že tam zrovna náhodou stojí," řekl Harry, "To je Voldemortův způsob." Lupinova odveta už nepřišla - Konečně úspěšný Hagrid se prodral dveřmi a dopotácel se k židli, na kterou si sednul, ale ta se pod ním okamžitě rozsypala. Ignorujíc jeho směs klení a omluv, obrátil se Harry opět na Lupina.
"Bude George v pořádku?" Všechno Lupinovo zklamání z Harryho se zdálo být touto otázkou smyto. "Myslím, že ano, ale není tady žádná šance vrátit mu jeho ucho. Ne když bylo odejmuto kletbou. V tom se z venku ozval hlasitý zvuk. Lupin vyběhl k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a sprintoval na zahradu, kde se objevily dvě postavy.
Jak se k nim Harry blížil, poznal, že to je Hermiona, která se právě proměňova zpět do své podoby, a Kingsley, oba svírající ohnuté ramínko na šaty. Hermiona sebou mrštila do Harryho náručí, ale Kingsley vůbec nevypadal, že by ho těšilo kohokoliv z nich vidět. Přes Hermionino rameno Harry uviděl, jak zvedá hůlku a míří s ní na Lupinův hrudník. "Poslední slova Albuse Brumbála k nám dvěma!" "Harry je největší naděje, kterou máme. Věřte mu," řekl Lupin klidně. Kingsley otočil svou Hůlku na Harryho, ale Lupin řekl:
"Je to on, otestoval jsem to!" "Dobře, dobře!" odvětil Kingsley a schoval hůlku zpátky do svého pláště. "Ale někdo nás zradil! Věděli, že to bude dnes!" "Vypadá to tak," řekl Lupin, "ale patrně nevěděli, že tam bude 7 různých Harry Potterů."
"Malá výhoda!" zavrčel Kingsley. "Kdo ještě je zpátky?" "Jenom Harry, Hagrid, já a George." Hermiona potlačila malé zasténání.
"Co se ti stalo?" zeptal se Lupin Kingsleyho. "Sledovalo mě jich pět, dva jsem zranil, jednoho možná zabil," odříkal Kingsley, "a viděli jsme Ty-víš-koho - přidal se k pronásledovatelům asi na půlce cesty, ale zase rychle zmizel. Remusi, on umí..." "Létat," doplnil Harry. "Taky jsem ho viděl. Objevil se za mnou a Hagridem." "Tak proto se nás pustil - kvůli tobě!" řekl Kingsley, "Nemohl jsem pochopit, proč najednou zmizel. Ale co ho přimělo změnit cíl?" "Harry byl přiliš milý na Stana Silničku," řekl Lupin. "Stan?" zopakovla Hermiona. "Ale já myslela, že je v Azkabanu?" Kingsley se neradostně zachechtal. "Hermiono, uskutečnil se hromadný útěk, který ministerstvo samozřejmě ututlalo. Traversovi spadla maska, když jsem na něj poslal kletbu, taky měl být v Azkabanu. Ale co se stalo tobě Remusi?
Kde je George?" "Přišel o ucho," řekl Lupin.
"Přišel o...?" zopakovala Hermiona zvýšeným hlasem.

Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

NÁVŠTĚVNÍ KNIHA

23. srpna 2007 v 23:36 | Siriusak |  NÁVŠTĚVNÍ KNIHA
KNIHA


ZA POMOCÍ KOMENTÁŘŮ SEM PIŠTE CO SI MYSLÍTE O TOMHLE BLOGU A ČEMKOLIV JINÉM NEBOJTE SE NIC MAZAT NEBUDU


TOPlist

DAVID (CHINZANO BIANCO) LISTER

23. srpna 2007 v 23:25 | Siriusak |  RED DWARF FOREWER !!

DAVID CHINZANO BIANCO LISTER

CRAIG CHARLES


narozen 11. července 1964, rozvedený a ženatý
Život Craiga Charlese se dá charakterizovat slavnou větou:"Malé porce, ale tolik chodů!"
Můžete ho považovat za básníka, textaře, konferenciéra, spisovatele, režiséra, muzikanta či amatérského fotbalistu. Nejznámější je však přeci jen jako herec.
Narodil se v Liverpoolu. Už v roce 1984 se oženil s herečkou Cathy Tyson, známou například z filmu "Mona Lisa", ale manželství se v roce 1989 rozpadlo. Charles pak žil se svou přítelkyní, zpěvačkou Suzanne Rhatigan, která si v "Červeném trpaslíkovi" zahrála Listerovu chiméru v epizodě "Kamila." V současné době je podruhé ženatý. Má dceru Ann-Jo.
Craig Charles nikdy herectví nestudoval a zpočátku se zabýval spíše prací v rozhlase a konferenciérstvím. Jeho prvním objevením se na televizní obrazovce bylo účinkování ve slavné šou "Saturday Nigt Live", kde si ho povšiml Paul Jackson, pozdější producent "Červeného trpaslíka."
Když bylo jisté, že Chris Barrie dostane roli Rimmera, zbývalo vybrat mezi zájemci nejvhodnějšího představitele šmudly Davea Listera. Mezi posledních pět se dostal například i Lee Corners, jenž si později zahrál Mindráka v epizodě "Sebevědomí a Mindrák". Poté, co Naylor a Grant viděli Charlese, bylo jim jasné, že pro Listera nikoho vhodnějšího nenajdou.
Crag Charles má v sobě opravdu hodně z Listera, jak sám říká:"Na konkurzu jsem nebyl nervózní, hrát Listera mi nedělalo žádné potíže. Jsme si hodně podobní, já jsem snad jen víc upravenější, častěji se myju a holicí pěnu si stříkám na správné místo." V seriálu moc chtěl hrát, protože už od dětství měl rád science fiction a zvlášť Star Trek. Ze všech čtyř hlavních herců v "Červeném trpaslíkovi" je Charles znám jako největší vtipálek. Sdílí také Listerovu lásku k hudbě, ovšem je přeci jen trochu muzikálnější než on, se svou skupinou "The Eye" měl nedávno turné po Británii.
V roce 1993, kdy skončila šestá řada "Červeného trpaslíka", byl Charles obviněn ze znásilnění a zatčen. Pro nedostatek důkazů byl však zbaven všech obvinění. Kromě "Trpaslíka" je v Anglii a přilehlém okolí populární i rolí v seriálu "Války robotů."
Craig Charles má mladšího bratra Emila, který si zahrál Listerovu mladší verzi v epizodě "Fotostroj času".
Oblíbené epizody "Červeného Trpaslíka": "Spravedlnost", "Inkvizitor".
Filmografie 1987 - 2002:
Bussines as Usual (1987)
Video View (1987) (TV serie)
Night Network (1987) (TV serie)
Red Dwarf (1988) (TV serie)
Craig Goes Mad in Melbourne (1988) (TV serie)
What´s that Noise (1989) (TV serie)
Ghostwatch (1992)
Them and Us (1992) (TV serie)
Cyberzone (1993) (TV serie)
Prince Cinders (1993) (hlas)
Cyperpunks and Technophobes (1993) (TV serie)
Asterix in Amerika (1994) (hlas)
Cyberspace (1996) (TV serie)
Space Cadets (1997) (TV serie)
Funky Bunker (1997) (TV serie)
Captain Butler (1997) (TV serie)
Robot Wars (1998) (TV serie)
The Colour of Funny (1999)
Jailbreak (2000) (TV serie)

A TEĎ NĚCO O LISTROVI:
JMÉNO: David "Chinzano Bianco" Lister
Poslední žijící člověk na světě
POVOLÁNÍ: poskok
RODIČE: David Lister a Kristina Kochanská
STATUS: ženatý s dvojníkem Yettiho, žijí odloučeně
DĚTI: je matkou dvojčat Jima a Bexleyho a svým vlastním otcem
ŽIVOTNÍ LÁSKA: Kristina Kochanská
MILUJE: kari, pivo, kulečník, Vilmu Flinstounovou, kecky v ledničce, svojí kytaru
NESNÁŠÍ: Arnolda Rimmera, těsné prostory, instantní nudle
VYBRANÉ PŘEZDÍVKY: Karižrout, Čunča, Naducánek, Smraďoch
ALTER EGO: Sebastian Doyle, Brett Broďák, Šroub, Debbie Listerová

Nalezenec, který proplouval svým životem a měl jeden velký sen.
Podle záznamů Jupiterské důlní společnosti se David Lister narodil 14.října roku 2155. Toto datum bylo stanoveno pouze jako přibližné. 26.listopadu 2155 byl Lister nalezen v jedné liverpoolské hospodě pod kulečníkovým stolem. Novorozeně bylo uloženo v krabici s podivným nápisem "Uroboros". Protože se nepodařilo objevit jeho rodiče, bylo dítě dáno k adopci.
V šesti letech zemřel Listerův adoptivní otec, což mu způsobilo těžkou depresi, ze které mu pomohl psychiatr.
Ve dvanácti letech ztratil Lister své panictví na golfovém hřišti s Michelle Fischerovou.
O rok později začal pracovat v supermarketu jako obsluha vozíků. V této době se také zapletl do několika drobných trestných činů.
V 17 letech Lister založil hudební skupinu "Degen a spol.", která byla známá hlavně jeho písní "Om".
V roce 2180 opustil Lister po deseti letech své místo správce vozíků, protože nechtěl být tlačen do kariéry.
Po bouřlivé oslavě svých 24.narozenin se probudil na Mimasu bez peněz a s pasem na jméno Emily Berksteinová. Aby se odtud dostal, vstoupil do Vesmírného sboru. Stal se členem posádky těžařské lodi Červený trpaslík. Začal pracovat jako třetí technik a jeho nadřízeným byl Arnold Rimmer. Mezi oběma docházelo k častým konfliktům. V té době prožil Lister krátký vztah s navigační důstojnicí Kristine Kochanskou, která se s ním po necelém měsíci rozešla.
23.3. 2181 bylo zjištěno, že Lister propašoval na loď kočku a protože ji odmítal vydat, byl potrestán 18 měsíci ve stázové komoře a ztrátou platu. Během jeho trestu došlo k nukleární nehodě, která vyhladila celou posádku.
Palubní počítač propustil Listera ze stáze v roce 3 002 181, když se radiace rozptýlila.
O pár let později, stále hluboko ve vesmíru se Lister setkal s Kochanskou z jiné dimenze a zjistil, že ona je jeho matkou a on svůj vlastní otec. S pomocí časového přístroje se vrátil do minulosti a položil sám sebe pod kulečníkový stůl. Na krabici byl nápis "Uroboros" jako vzkaz pro Listera v budoucnosti.